Rozdělení Berlína - zajímavosti

Rozdělení Berlína do čtyř sektorů, z nichž pak vznikl Západní Berlín a Východní Berlín, patří k nejznámějším důsledkům studené války mezi vítěznými mocnostmi druhé světové války.

Poznámky k terminologii
Pojmenování dřívějšího rozděleného Berlína je stejně rozporuplné jako i pojmy pro obě části rozděleného Německa. Mimo skutečnost, že pro obě části rozděleného města existovaly jak úřední, tak i jednodušší vžité hovorové názvy, došlo z ideologických důvodů k tomu, že úřední názvy jedné strany nebyly druhou stranou uznávány (a hovorové již vůbec ne).

Západní terminologie užívala úředně pojmu Berlin (West) pro západní část města, pojmu Berlin (Ost) pro východní část města (částečně s pomlčkou před West nebo Ost).

Východní terminologie vycházela z poněkud komplikovanějších, i když politicky zcela jednoznačných pojmů: Eigenständige politische Einheit Westberlin („Samostatná politická jednotka Západní Berlín“ – v němčině psáno dohromady) pro západní část města a Berlin, Hauptstadt der DDR („Berlín, hlavní město NDR“) pro východní část města; v seznamech literatury jako sídlo nakladatelství pak často i Berlin (DDR).

V hovorovém označení, a sice na západě i na východě, na západě pak částečně i v tisku, televizi atd., se obě části jmenovaly jednoduše West Berlin a Ost Berlin, tedy česky Západní Berlín a Východní Berlín. V tomto hesle (jakož i v dalších článcích o Berlíně) je používáno těchto vžitých, i když ne úředních názvů.

Rozdělení města a politický status
K politickému rozdělení Berlína došlo roku 1948 v důsledku zavedení separátní měny v západních sektorech a následné Berlínské blokády, především poté roku 1949 založením dvou německých států, z nichž jeden, NDR, vyhlásil sovětský sektor Berlína za své hlavní město. K územnímu a tím faktickému rozdělení města došlo pak 13. srpna 1961 stavbou Berlínské zdi (rozdělení města skončilo až pádem Berlínské zdi 9. listopadu 1989).

Takto vzniklý politický status obou částí města nebyl druhou stranou uznáván. Zatímco vyhlášení Východního Berlína za hlavní město NDR bylo jasným porušením různých úmluv a zejména čtyřmocenského statusu, respektovala SRN (a také západní velmoci) zvláštní status Západního Berlína. To se projevovalo mj. při vysílání zástupců města do spolkových orgánů a v jejich postavení tam.

Vývoj cestovního styku
Od roku 1952 nemohli občané Západního Berlína navštěvovat NDR, od roku 1961 byl pro ně uzavřen i Východní Berlín (a přerušeno telefonické spojení).

Až počátkem sedmdesátých let došlo k jednáním o ulehčení cest mezi oběma německými státy a mezi Západním a Východním Berlínem (jednání čtyř velmocí v Berlíně), která probíhala paralelně k jednáním mezi vládami SRN a Sovětského svazu v Moskvě. Po podepsání závěrečného dokumentu dohody čtyř mocností 3. září 1971 v Berlíně, následně 17. prosince 1971 podepsaly vlády SRN a NDR dohodu o tranzitu, 20. prosince 1971 se dohodl západoberlínský senát s vládou NDR o cestovních modalitách pro obyvatele Západního Berlína.

Výsledkem těchto jednání a dohod bylo mimo jiné ulehčení (a smluvní zajištění) spojení mezi Západním Berlínem a SRN a po dlouhé době umožnění návštěv západoberlínských občanů do Východního Berlína (a NDR) na 30 dní za rok. I pro jen několikahodinovou návštěvu bylo sice nutno několik dní předem požádat o tzv. propustku, byla zavedena povinná výměna peněz, přesto bylo ročně registrováno kolem tří milionů návštěv západoberlínských občanů ve Východním Berlíně a NDR.

Mimo tzv. tranzitních pohraničních přechodů pro cesty do SRN existovalo v Berlíně osm přechodů meziměstských, některé jen pro pěší, a často rozdělené na přechody jen pro cizince, občany SRN a občany Západního Berlína. K nejznámějším přechodům patřily Checkpoint Charlie (jen pro cizince) a přechod pro pěší na stanici metra a městské dráhy Friedrichstraße (zvaný Tränenpalast, česky palác slz).

Návštěvy občanů NDR do Západního Berlína (jakož i SRN) byly celou dobu omezeny jen na vysoké funkcionáře, diplomaty a penzisty.

Stavba zdi
Státní a stranické orgány NDR se pod tímto dojmem rozhodly provést opatření, která měla důsledkům útěku občanů zabránit. Ještě 15. července 1961 dementuje na své tiskové konferenci Walter Ulbricht jakékoliv úmysly hranici v Berlíně uzavřít. K rozhodnutí došlo zřejmě především z iniciativy N. S. Chruščova na setkání nejvyšších představitelů Varšavské smlouvy v Moskvě 3. až 5. srpna 1961. Dne 11. srpna 1961 schvaluje Lidová komora NDR moskevská usnesení a 12. srpna 1961 uzavírá ministerská rada NDR usnesení o nasazení ozbrojených sil země na hranicích v Berlíně a o jejich uzavření. Západní informační služby byly o plánech sovětského bloku informovány, byly však překvapeny jejich rychlým převedením do praxe. J. F. Kennedy u zdi

V noci z 12. na 13. srpna 1961 obsadily ozbrojené síly NDR (armáda, policie, pohraniční stráž a jednotky podnikových milicí) hranice k Západnímu Berlínu a přerušily, nejdříve jen pomocí ostnatého drátu, spojení mezi východním a Západním Berlínem. Teprve o tři dny později, 16. srpna, vzhledem k absenci jakékoliv reakce z americké strany, začal být drát nahrazován zdí v pravém slova smyslu. V příštích měsících došlo k vybudování opevnění hranic mezi NDR a SRN, což upevnilo nepropustnost hranic mezi státy Východního bloku a okolními státy. Tyto hranice se i z toho důvodu označují jako „železná opona“.

Zeď pozůstávala z více částí. Vlastní zeď, jak je známá, ležela těsně na hranici k západním sektorům (vně byly asi dva metry pozemku, ještě patřícího k východnímu Berlínu). Tato zeď se skládala z betonových, asi 3,6 metru vysokých panelů. Na východní straně se pak nacházelo rozdílně široké pásmo, skládající se z různých ochranných pásů: ostnatý drát, pás pro psy, pro pohraniční stráž, různé (i protitankové) zátarasy, a další zeď směrem na východ. Každých několik set metrů stála strážní věž. V průběhu doby byla zeď neustále modernizována, jsou známy čtyři generace modelů. Domy, stojící přímo na východoberlínské straně zdi, byly většinou neobydlené, dveře a okna byly zazděny.

Zeď měla celkovou délku 165 km (45 km s hranicí Západního Berlína, 120 km čítala hranice mezi Západním Berlínem a Braniborskem).

Památná je návštěva prezidenta USA J. F. Kennedyho v Berlíně roku 1963, který svou řeč ukončil německy pronesenou větou „Ich bin ein Berliner!“ („Jsem Berlíňan!“).

Vývoj po uzavření hranice
Během příštích dnů dochází k dramatickým pokusům o útěk. Na místech, kde zeď ještě není dostatečně vysoká nebo chráněná, respektive v domech, které stojí přímo u zdi a kde ještě nebyla zabetonována okna, se stovkám občanů podařil útěk do západních sektorů, často s nasazením vlastního života.

Povel k použití střelné zbraně sice existuje již od prvního dne, k jejich nasazení dochází až několik dnů později. K prvnímu známému případu zastřelení utečence došlo 24. srpna 1961 (k poslednímu 5. února 1989).

Během 28leté existence Berlínské zdi zde při pokusu o útěk zemřel značný počet občanů, často i v důsledku vykrvácení, protože východoněmecká pohraniční stráž nechala zraněné několik hodin v oblasti strážních pásů bez pomoci ležet. Podle dnešních odhadů bylo za nepovolené opuštění republiky nebo pokus o něj (§ 213 trestního zákoníka NDR) odsouzeno kolem 75 000 občanů s tresty odnětí svobody do dvou let (v těžších případech do pěti let).

V jistém smyslu problematické bylo i používání hraničních přechodů mezi Západním Berlínem na straně jedné a Východním Berlínem resp. NDR na straně druhé. Přechodů sice existovalo značné množství, jejich užívání však bylo omezeno nejen účelem („tranzit do SRN“, „přechod na letiště“, „návštěva v druhé části města“ atd.), ale i občanstvím osob, které těchto přechodů směly užívat. Až na nečetné výjimky (přechod na Friedrichstraße, zde ovšem ne pěšky a také ne autem) tato omezení vedla k tomu, že dostal-li občan Západního Berlína návštěvu ze SRN či zahraničí a chtěl-li s ním navštívit Východní Berlín, bylo nutno použít rozdílných přechodů a na druhé straně se opět setkat.

Oběti zdi
O počtu obětí, které při pokusu o překročení zdi přišly o život, se vedly a dodnes vedou spory a zdá se být i v budoucnosti obtížné dojít k jednoznačným závěrům: v análech NDR se tyto incidenty neobjevují. Celé téma je v Berlíně stále kontroverzní.

Berlínská prokuratura roku 2000 udala počet 86 prokazatelně usmrcených; v této době vychází Pracovní skupina 13. srpen (podle data stavby zdi) z nejméně 238 obětí, a očividně jiná kritéria používá Ústředí úřad pro vládní a spolkovou kriminalitu, který v té době uvedl 262 obětí – jedná se očividně o zcela různá kritéria pro výpočet. Pracovní skupina 13. srpen poté roku 2004 svůj odhad snížila na 190 obětí. Od roku 2005 se bádáním na tomto poli zabývá i Ústředí pro soudobý historický výzkum v Postupimi, které 13. srpna 2006 uveřejnilo dosavadní stav výzkumu: z dosud 268 evidovaných případů lze 125 považovat za prokázané smrtelné incidenty, 62 případů lze vyloučit, 81 případů není ještě jednoznačně vyřešeno.

Všechna tato zveřejnění pokaždé zesílila i ve veřejnosti silnou kontroverzi o metodách a politickém pozadí výzkumu, o sympatiích či antipatiích a o vyrovnání se s minulostí. Nejasnými přístupy k tomuto choulostivému tématu byl zpečetěn i pomník obětem zdi, který byl 31. října 2004 zřízen Pracovní skupinou 13. srpen na bývalém přechodu Checkpoint Charlie. Po mnoha protestech majitele pozemku a po diskusích a kompromisních návrzích na alternativní pomník byl 5. července 2005 odstraněn.

Berlínské kuriozity
Jednou z kuriozit rozděleného Berlína byl provoz západoberlínského metra. Trasa dvou linek vedla přes území Východního Berlína, aniž by zde platila zásada exteritoriality. Zastávky na východoberlínském území byly sice uzavřeny (s výjimkou stanice Friedrichstraße), jejich nástupiště však byla kontrolována ozbrojenou pohraniční stráží NDR; pro návštěvníky Berlína to byl neobvyklý zážitek.

Stejně překvapivý pro návštěvníky města musel být i pohled na uniformované sovětské vojáky, projíždějící Západním Berlínem v Čajkách se značkou v azbuce a pilně fotografující berlínský život: podle čtyřmocenského statusu měli příslušníci ozbrojených sil všech čtyř velmocí volný a nekontrolovaný přístup do všech sektorů, čehož různým způsobem využívali.

Městská dráha (S-Bahn), zajišťující dopravu na území Západního Berlína, byla až do roku 1984 spravována východoněmeckou dráhou (Deutsche Reichsbahn), což vedlo po dlouhá léta nejen k bojkotu tohoto dopravního prostředku západoberlínskými obyvateli, ale i k bojkotu ze strany senátu: stanice nově stavěných linek metra v Západním Berlíně byly plánovány tak, že nebylo možno přestupovat na S-Bahn.

Jako další kuriozitu lze uvést, že k Západnímu Berlínu patřilo i několik exkláv na území NDR, z nichž nejznámější byla obydlená obec Steinstücken, ležící jen pár set metrů za hranicí města. Její obyvatelé museli být částečně zásobováni vrtulníky americké armády, až roku 1971 bylo výměnou pozemků zřízeno silniční spojení do Západního Berlína.