Berlínská zeď

Co předcházelo stavbě zdi
Vše začalo po druhé světové válce, kdy bylo na základě Jaltské dohody rozděleno celé Německo (a zároveň i Berlín) do čtyř okupačních zón (francouzské, britské, americké a sovětské). Po několika letech se začínají vyostřovat spory mezi západními (francouzský, britský a americký) sektory a východním, sovětským sektorem.

23. června 1948 proto dochází k roční blokádě západních sektorů Berlína. Je vytvořen takzvaný letecký most a do západní části města se jedním letounem za druhým přivážejí potraviny, léky, palivo, zkrátka vše potřebné. Když Sověti usoudí, že Západní Berlín dokáže přežít, z blokády posléze ustoupí.

23. května 1949 je na území západních okupačních zón založena Spolková republika Německo a jako reakce je 7.října 1949 založena i Německá demokratická republika. Sovětský sektor Berlína se stává jejím hlavním městem.

Roky ubíhají, železná opona se rozšiřuje (hranice mezi Československou republikou a SRN už jsou dávno ostře hlídány) a mezi východním a západním Německem se může skrz Berlín stále volně procházet. Veškerá inteligence NDR - tedy doktoři, inženýři, ekonomové - opouští zemi a míří na Západ.



Obyvatelé východního a západního Berlína měli povoleno do roku 1961 pohybovat se volně mezi oběma částmi Berlína, hranici tvořila, tak jak bylo dohodnuto v Postupimi, jen bílá čára nalinkovaná přímo na zemi kudy procházela, přechod byl povolen na některém ze zhruba 800 přechodů. Protože přístup obyvatel NDR do Berlína byl neomezený, na přechodech bylo stále živo i po změnách zaměřeným na uspokojení potřeb obyvatelstva, k nimž došlo po potlačení nepokojů v roce 1953. V letech 1949-61 odešlo z NDR 2,6 miliónu obyvatel, žádný div, že se i přes zvýšenou porodnost počet obyvatel snižoval.



Asi 10.000 obyvatel západního Berlína pracovalo ve východní části, asi 50.000 cestovalo opačným směrem. Ti dostávali 40% mzdy v západoněmeckých markách, za které při výměně dostali čtyřnásobek. Kromě obyčejné závisti však bylo východoněmeckým pohlavárům trnem v oku i to, že tito lidé měli neomezený přístup ke všem informacím, které jim cenzura upírala, což zabraňovalo jejich úplnému ovládnutí. Ve východoněmeckém tisku se stále častěji objevovaly rozhořčené "dopisy čtenářů" požadující zastavení této situace a kritizující tyto lidi jako příživníky.
V roce 1958 proběhla, se schválením Moskvy, v NDR stranická čistka, při níž byli ve straně ponecháni pouze členové oddaní Walteru Ulbrichtovi, tajemníku SED. Ulbricht byl komunista od 17 let, asketa s pevnou vírou ve striktní komunismus, řemeslem truhlář, stejně jako Gottwald - a stejně jako Gottwald čím starší tim horší.

Chruščovovo ultimátum
V listopadu 1958 vyzval Chruščov západní mocnosti k odchodu z Berlína do 6 měsíců, pokud to neudělají, SSSR uzavře s NDR smlouvu o urovnání po 2. světové válce a tím odstraní oprávnění západních mocností k j ejich pobytu v Berlíně. Američané by bývali rádi odešli, ale blokáda jim jasně ukázala, že Evropa by byla jejich odchodem ohrožena. Chuščov se uklidnil teprve dohodou o vzájemné návštěvě prezidentů a roku 1959 se podíval do USA. Ale při setkání s americkým prezidentem Kennedym v červnu 1961 ve Vídni nastavil laťku o stupínek výš: když Kennedy odmítl udělat z Berlína "svobodné město" (jako byl po první světové Gdaňsk), hrozil mu rozpoutáním atomové války. Kdo ví, snad už v té době plánoval karibskou krizi, která propukla o rok později.
Nová Berlínská krize ale nebyla zdaleka pouze záležitostí Berlína - se zvýšeným napětím rostly zbrojní náklady a po celém východním bloku už se zase začaly utahovat opasky. Pro východní Němce to bylo novou pobídkou k odchodu, během prvních 7 měsíců roku 1961 jich odešlo na Západ 200.000. Situace se stávala neudržitelnou. Po úmrtí W. Piecka se stal prezidentem Ulbricht, bylo oznámeno, že se do tajné policie a hraniční stráže najednou přihlásilo 45.000 dobrovolníků - bylo jasné, že NDR chystá omezení pohybu.


Noční můra realitou
Patnáct minut po půlnoci 13.8.1961 začala akce. Vlak jedoucí do západního Berlína nečekaně zastavil a cestujícím bylo oznámeno, že budou muset dojít pěšky. Hraniční ulice byly obsazeny policií. Obrněné vozy obklopily sovětskou ambasádu, ve 2:00 byla zastavena veškerá doprava a přerušeno telefonní spojení. Sovětští vojáci vystřídali hraniční stráže, byla roztažena první kola ostnatého drátu, rozjely se sbíječky dělníků chráněných obrněnými vozy a východoněmeckými vojáky.

Lidé na západní straně, kteří se pokusili odstranit bariéry z ostnatého drátu byli zahnáni bajonety a vodními děly, na srocené davy byly namířeny narychlo přivolané kulomety. Také na východní straně se srocovali lidé, tisíce jich právě přišly o práci, ale nikdo se neodvážil ozvat. Objevili se první fotoreportéři. Zatimco svazáci lezli po střechách domů, z nichž shazovali televizní antény obrácené na západ, západním Berlíňanům byl povolen návrat. Když byl čas k obědu, za zpěvu budovatelských písní se objevili pionýři v uniformách s kyticemi a jídlem. Na scénu se dostavil Ulbricht s řečí o tom, že demokratické Německo zase jednou zasadilo kapitalismu drtivou ránu, protože nežádoucím elementům byla překažena cesta do východního Berlína.
Rána to tedy byla. Ne pro kapitalismus ale pro východní Němce, i když po oficiálním vysvětlení o ochraně východoněmeckých státních zájmů byly noviny zahrnuty novými "dopisy čtenářů", tentokrát chválícími uzavření hranic. Američané posílili svoje jednotky v Berlíně o 1500 (i tak se jejich celkový počet absolutně nedal srovnávat se sověty) a odsoudili "zeď hanby". Víc dělat nemohli, jakákoli skutečná akce by ohrozila světový mír. Nikita to dobře věděl a z Moskvy se jim smál, jeho hlasitě vyhlašovaná politika uvolnění nebyla o nic lepší než jeho polovičatý konec stalinismu - skutek utek'.

Zeď hanby
Nejprve byly postaveny pouze železobetonové sloupky mezi něž byl křížem krážem, jako dílo šílené krajkářky, napjat ostnatý drát. V domech sousedících s hranicí byla zatlučena okna na Západ, nejprve do prvního patra, později, jak zoufalství rostlo, postupně všechna patra, až nakonec byly celé ulice vysídleny, nějakých 2000 rodin. Za ostnatým drátem vyrostla do několika měsíců zeď postavená z betonových kvádru a panelů, po vyklizení sousedství vyrostla ještě druhá zeď, podle terénu 2.5 až 3.5 m vysoká, s oblým horním profilem, aby nebylo možné zachytit se okraje. Z východoněmecké strany byly zdi natřeny na bílo, aby byly siluety utíkajících pro střelce ostřejší.
Když bylo "kapesní vydání" železné opony v roce 1963 dokončeno, podél 160 km hlídalo 30.000 vojaků, 193 strážních věží a 208 bunkrů, vkusně doplňovaných širokým pásem písku s minovými poli, automaticky spouštěnými poplašnými sirénami a automaticky střílejícími samopaly, přechodů zůstala jen hrstka. Stráže, vybavené psy, měly příkaz střílet, ale chodily po dvojicích a hlídaly nejenom zeď, ale i sebe navzájem. I na západní straně bylo podél zdi vytvořeno "území nikoho". Tam se sice nestřílelo, ale výstražné cedule "Nepřibližujte se! Nebezpečí újmy na zdraví" neponechaly nikoho na rozpacích o co jde.



Přelez, přeskoč anebo podlez
Od prvních okamžiků se lidé pokoušeli u zdolání zdi, každý tak jak uměl. Mnoho lidí skočilo z okna do požárnických plachet anebo na předem shozené matrace. Jiní jednoduše hodili přes zeď lano a čekali, že je někdo na druhé straně podrží. Mnoho lidí uteklo pod zemí, ať už skrz bludiště odpadních stok či pomocí některého z mnoha tunelů. Jeden řezník se omotal párky a pláty slaniny a takto vybavený se převalil přes ostnatý drát aniž by se zachytil. Mnozí se ke svobodě proplavali některou z vodních cest, jimiž je Berlín protkán, dokonce i skupinka neplavců navlečených do autoduší se přeplácala na druhý břeh. Jedna skupina mládežníků ukradla sovětské auto, dali na něj falešnou poznávací značku, vyzdobili si doma zhotovené sovětské uniformy hvězdičkami z lepenky a byli bez mrknutí oka puštěni přes oficiální přechod. Jinou skupinku rozstříleli jak řešeto i s ukradeným autobusem přímo na čáře...
Každý známý zdařený útěk byl ale rozpracován tajnou policií a byla přijata opatření, aby se to nemohlo opakovat: poklice ke kanalizaci byly zabetonovány, lano vhodné tloušťky bylo staženo z prodeje, tunely byly vybagrovány nebo vyhozeny do povětří, když projel vlak poslední stanicí před západním Berlínem bez zastavení, vytrhali koleje, když projelo nízké sportovní auto pod závorami, zlepšili je a před hranicemi vystavěli labyrint překážek. Hned prvního dne přeběhlo za všeobecného zmatku přes tisíc lidí, ale útěky byly těžší a těžší. I přesto se během dvou let výstavby zdi podařilo 16 500 útěků, ale také byli za pokus o útěk nebo napomáhání k němu ve veřejných široce publikovaných soudech odsouzeni 4 lidé k trestu smrti a 18 na doživotí, 68 lidí bylo při útěku zastřeleno.

Jedním ze zastřelených se 17. 8. 1962 stal i mladý stavař Peter Fletcher. Jeho společníkovi se útěk zdařil, Peter dostal plnou dávku ze samopalu. Žádný z jeho životních orgánů však nebyl zasažen a Peter byl hodinu ponechán tam kde padl až vykrvácel, stráže na obou stranách hluché k jeho volání o pomoc, neochotny riskovat v "území nikoho". Pro Američany se to kvůli neopatrné poznámce mladého vojáka (promiňte, ale to není naše záležitost) málem stalo katastrofou ve vztazích k Němcům, demonstrace v západním Berlíně trvaly týden a východoněmecké stráže při nich byly bombardovány vším co přišlo pod ruku.

Ich bin ein Berliner!
V den prvního výročí držel západní Berlín 3 minuty ticha, po nich následovala demonstrace při níž ze západní strany létaly kameny a lahve s pivem a z východu kanystry se slzným plynem. Na západní straně se od té doby lidé scházeli k demonstraci a tiché vzpomínce u malinkých památníčků, jimiž byl obvod zdi posetý, každý rok. V létě 1963 přijel do Berlína prezident Kennedy a pronesl jeden ze svých nezapomenutelných projevů:
"...Všichni svobodní lidé, ať žijí kdekoli, jsou obyvatelé Berlína. Proto i já, jako svobodný člověk, s hrdostí prohlašuji: Já jsem také Berlíňan! ... Na světě je stále mnoho těch, kdo dobře nechápou, nebo nechtějí pochopit, rozdíl mezi demokratickým a komunistickým světem. Ať se přijdou podívat do Berlína, ať přijdou..." Když byl o pár měsíců později na Kennedyho spáchán atentát, smuteční svíčky se večer rozzářily v oknech po celém Berlíně.
Toho roku byly také poprvé povoleny vánoční návštěvy rodinných příslušníků za Západu, poplatek byl určen blízkostí příbuzenských vztahů. Komunisté, vždy povyšující se nad kapitalisty a odsuzující je jako schopné žít z cizího neštěstí a ochotné vydělávat na všem, prokázali, že skutečně jsou o stupínek výš - že dokážou tu mizérii napřed sami vyrobit...
K dalšímu nepatrnému uvolnění došlo znovu po navázání diplomatických vztahů mezi NDR a NSR a podepsání smlouvy o nepoužití síly ve vzájemných vztazích roku 1971. Ale zeď zůstávala. Při návštěvě Berlína v roce 1987 vyzval Ronald Reagan Michaila Gorbačova k jejímu zboření. Tehdy to ještě zůstalo bez odezvy.



Pád zdi
A pak přišel devětaosmdesátý. Toho roku opustilo NDR přes 800.000 obyvatel. 2.5.1989 otevřelo Maďarsko své hranice. Když se v červenci při návštěvě NSR ptali Gorbačova co si o tom myslí, řekl že SSSR nemá právo zasahovat do záležitostí svých sousedů. Docela tak odmítl Brežněvovu doktrínu.
Západoněmecké ambasády v Budapešti a v Praze začaly praskat ve švech pod návalem uchazečů o politický azyl, NDR se pokusila zastavit lavinu emigrantů 4.10. zavřením hranic. Mezitím vzniklo Nové fórum a pravidelné týdenní manifestace v Lipsku rostly na síle, Honeckerův rozkaz ke střelbě byl jinými zrušen. (Honecker, který měl na starosti provedení Ulbrichtova rozkazu postavit zeď, převzal po jeho sesazení v roce 1971 velení SED a NDR.)
18.10. byl Honecker odstraněn z vedení státu. Hranice mezi NDR a ČSSR byly znovu otevřeny 1.11., ČSSR otevřela pro Němce svoje hranice na Západ 3.11, o den později se ve východním Berlíně konala půlmiliónová demonstrace za demokracii.
Průchodnou se berlínská zeď stala v listopadu 1989. V posledních hodinách existence komunistického režimu se spekulovalo o otevření cest mezi oběma částmi Berlína. Nikdo však nevěděl, zda-li to bude trvat dny, měsíce, nebo dokonce roky.
V podvečer 9.11. předčítal člen politického byra Günter Schabowski projev o nových usneseních vlády a podotknul na okraj řeči cosi o otevření hraničních přechodů. Někdo z novinářů se však ozval, kdy vejdou tato opatření v platnost. Schabowski nevěděl, jak reagovat, a tak ukvapeně zvolal: "Podle mého názoru ihned!". Posléze se začaly davy východních Němců přesouvat do západních čtvrtí metropole a radovat se z nabyté svobody.

Na obou stranách zdi se shromáždily davy, ale hraničáři doposud nedostali žádné povely. Nakonec zvítězil zdravý rozum a po 28 letech přestala být Berlínská zeď symbolem utrpení rozděleného světa a stala se místem oslav vítězství demokracie a lidského přátelství. V příštích dnech začali východoněmečtí vojáci s rozebíráním zdi. Mezi jejími 175 obětmi byli 4 hraničníci, 4 utonulé děti a 22 lidí, jejichž totožnost se nepodařilo zjistit, asi 3000 lidí bylo při pokusu o její zdolání zatčeno.